O psaní, komunikaci, diskusi a lidských charakterech

Kdysi jsem již jeden svůj blog měl. Vedl jsem jej deset let. Bylo to v době vrcholného rozkvětu tohoto formátu a jeho popularity. Blog byl přidružen k jednomu tehdy ještě docela populárnímu periodiku a svého času se jednalo o elitní blogovací prostor, v němž se setkávali převážně opravdu chytří lidé, kteří měli co říci, ovládali gramatiku a měli svůj styl. Z některých se později stala známá jména a etablovali se v různých oborech. Pokud jste psali dobře, a to já jsem psal, tak jste si přišli v průměru na 700 přečtení během prvního týdne publikování a celková čtenost nejpopulárnějších příspěvků se mohla klidně vyšplhat i na několik tisíc. Bonusem byla i ustálená komunita názorově různorodých členů, která poskytovala zpětnou vazbu v inteligentní a povětšinou i obohacující a místy i zábavné diskusi. Bohužel však vydavatel postupně přikročil k několika „reformám“, které vedly ke zhoršení celého systému, což mělo za následek stále nižší čtenost, horší orientaci, ztrátu oblíbených funkcí a více reklam. Následoval postupný odliv všech inteligentních a slušně píšících blogerů a celkový úpadek, v němž začali dominovat špatně píšící aktivističtí autoři, jejichž průměrná čtenost činila s bídou třicet shlédnutí. V loňském roce pak vydavatel pro nerentabilnost přikročil k uzavření blogovacího prostoru. Proč to všechno zmiňuji? Snad abych připomněl sobě i ostatním, co je vlastně příčinou, cílem, účelem blogu, nebo by alespoň mělo být. Z mého pohledu je to nutnost vyjádřit spoustu ucelených myšlenek, poznatků a úvah, pro jejichž vyjádření běžné způsoby a možnosti vyjádření nedostačují, z důvodu obsáhlosti, komplexnosti a náročnosti daných témat. Zároveň mám za to, že autorský text by měl mít (v souladu s definicí v autorském zákoně) něco jedinečného, osobitého, co mu dává důvod jeho vzniku, existence a šíření. Pouze opakovat to, co si můžete přečíst i jinde, by mi přišlo zbytečné, svým textům chci dát do vínku jakousi přidanou hodnotu, kontext a formu zpracování, která by jejich existenci opravňovala. Dalším kritériem, které si na základě zkušeností stanovuji, je jistá nadčasovost. Texty, které jsou šité horkou jehlou a mohou být populární dnes, avšak za rok, pět, deset let, už nikoho nezajímají, protože v nich nenajdete nic, co by vás obohatilo, nejsou mým cílem. Odchodem z bývalého blogu a tedy jeho ztrátou, jsem takový kanál vyjadřování ztratil a ukázalo se, že jej nemohou nahradit ani tak zvané sociální sítě, z mnoha důvodů. Kam se znovu upíchnout se ukázalo jako nelehký úkol, neboť prostorů, které by splňovaly kritéria zajišťující tematickou spřízněnost, dostatečnou čtenost, dostatečně inteligentní čtenáře a určitou úroveň, nebylo mnoho, naopak ubývaly houfně. Posléze bylo jasné, že vzhledem k rozmáhající se cenzuře nemohu publikovat svobodně kdekoli a já jinak než svobodně a bez cenzury publikovat nechci a neumím. Uvítal jsem tedy vznik Blogosvěta a doufám, že mi bude novým blogerským domovem. Zmínil jsem zkušenost a jako zkušený autor pochopitelně očekávám, že mé texty mohou vzbudit roztodivné reakce, což je naprosto v pořádku. Ve slušné, věcné, inteligentní a konstruktivní diskusi jsem vždy schopen svůj výklad kdykoli vysvětlit a obhájit. A pokud mě někdo přesvědčí, že jsem se mýlil, umím to uznat. Někdy je to však boj s větrnými mlýny a autor se stává jakýmsi hromosvodem či projekčním plátnem všeho, co případného nesouhlasně reagujícího diskutéra v životě potkalo. Posuďte sami, v diskusích na předešlém blogu, ale i jinde, jsem se o sobě dozvěděl, že jsem – jen tak namátkou např.: obligátní debil, idiot, blbec, také šimpanz, orangutan, ovšem též salónní intelektuál, levicový intelektuál, intelektuál (obyčejný), komunista, estébák, fašista, rasista, demagog, ksenofób, populista, sektář, jehovista, lhář, rychlokvaška, typický uživatel marihuany, extrémista, blázen, komediant, buran a myslím, že i na kremelského švába došlo. Také že nevím, co je život, nikdy jsem nepracoval, věřím v Aštara Šerana, masturbuji své ego, věřím konspiračním teoriím, chci lidi manipulovat, ničemu nerozumím, to či ono jsem si vymyslel, moc mi nejde logika, plácám nesmysly, šířím bludy, melu hovna, nemám právo se vyjadřovat, neumím diskutovat atd. Bylo mi také doporučeno, abych se nechal vyšetřit na psychiatrii, odstěhoval se na Kubu, do Ruska, do Severní Koreje, do jeskyně a topil tam velbloudími hovny, držel hubu, raději nic nepsal, dostudoval si to, či ono, nebral si do huby toho či onoho. Jiní to zase zkoušeli hrou na profesora a žáčka, domáhajíce se odpovědi na různé otázky, jako např.: co víte o roku 1968! Už jste někdy sloužil dvanáctky na JIPce? Vysvětlete pojem…! – následovalo nějaké sousloví, které jsem použil, jako např. všeobecná znalost a podobně. Tazatel nabyl dojmu, že o dané věci něco ví a proto já o ní s jistotou nevím buď nic, nebo méně než on, nebo že užívám pojmy, kterým nerozumím (to zpravidla tehdy, když jim nerozuměl sám tazatel a předpokládal tedy, že jim nerozumím rovněž, jelikožmu scházely jiné argumenty), aby pak mohli vítězoslavně zvolat, že se mýlím úplně ve všem, především pak v tom, s čím se mnou nesouhlasí. Jednou jsem byl dokonce obviněn z toho, že jsem ovlivnil volby, jindy jsem byl zase vehementně přesvědčován jakýmsi mladíkem, že „žádný pas se v troskách WTC po jejich zhroucení v roce 2001 nenašel“ (ačkoli je to běžně dostupná informace, viz nález neposkrvněného pasu Mumamada Atty, který posloužil jako důkaz hypotézy o islámských teroristech). Sami uznáte, že nemohu být tím vším vyjmenovaným, nejenže to mohu snadno vyvrátit, ale často si zmiňovaná adjektiva i protiřečí. Proč jsem se tedy toto o sobě musel dočíst, to je, dle mého pozorování, patrně přirozený důsledek různě charakterové, vzdělanostní, mravní, zkušenostní, znalostní, duševní a duchovní rozvrstvenosti společnosti. Setká-li se člověk náhle s něčím, co naprosto zásadně koliduje s tím, co si dosud myslel, co mu někdo jiný řekl, nebo si jinde přečetl, čemu věřil a považoval to za pravdu, prvotní přirozenou reakcí je odpor. Člověk se náhle cítí ohrožen ve své jistotě. Mravně, duševně a duchovně vyspělejší jedinci jsou následně schopni si v diskusi vše vyjasnit, protože chtějí vědět, jak se věci opravdu mají a tím ztracenou jistotu opětovně nabýt. To je koneckonců smyslem komunikace, která zahrnuje jak publikování nových článků, tak diskusi k nim. Převládají však ti, kteří vidí jediné řešení – autora závadného textu umlčet, zlikvidovat, zničit, nařknout jej ze všeho možného, znevážit jej, vysmát se mu nebo jej nejlépe rovnou zastřelit, nebo alespoň zavřít do vězení či do dolů (ano, na to jsem zapomněl, práce v dolech mi byla také jistým čtenářem doporučena). Pochopitelně to nic neřeší, ale tito lidé to jinak neumí. Neznám jiný recept na tyto situace, nežli lidem trpělivě vysvětlovat a objasňovat výsledky svých úvah a cesty k nim, anebo, pokud to nemá žádnou perspektivu, tak takové kritiky ignorovat. Veskrze platí dávno známé pravidlo, že pokud se někdo mermomocí musí vyjadřovat k mé (či vaší) osobě, pak to, co vykřikne do světa vypovídá více o něm, než o mě (či o vás). Uvádím to zde preventivně, neboť podobné situace jistojistě opět nastanou, to je daň za to, že člověk jde s kůží na trh do veřejného prostoru. S jistými obavami však sleduji, jak se tento nízký způsob uvažování, tak typický pro mravně nízké totalitní režimy, postupně a plíživě zmocňuje společenského diskursu, uhnízdil se mezi politiky, v médiích a bohužel i na školách mezi studenty. Přestal být výsadou méně vzdělaných lidí, he znakwem těch, kteří majé přebujelé ego, trpí mnoha frustracemi a neumějí se ovládat a to dnes, bohužel, žádná univerzita neučí a nevyžaduje. Bez mučení se tedy přiznám,že jsem býval před třiceti pěti lety antisocialistickým živlem, který poslouchal ideodiverzní vysilačky, a nyní jsem pochopitelně dezinformátor, dezolát, antivaxer a proruský tentonoc, kterého platí sám Putin. To je bez debat. Tedy pro ty, kteří mají od počátku jasno, jako pověstný putimský vachmajstr ve Švejkovi. Ostatní nechť si udělají obrázek sami dle svého rozumného úsudku. Ze slušnopsti vynechávám vulgární výkřiky mimo mísu všelijakých puberťáků a trollů, ty jsou kapitolou sama pro sebe a nenáleží do kategorie diskuse. Ovšem, z druhé strany se mi dostalo i pochvalných vyjádření. Přirozeně méně často, ale opět některá zmíním: čtenáři mi psali, že tak, jako já, je už dlouho nikdo nepobavil, že píši skvěle, že píši na dnešní dobu nebývale hluboké a inspirativní texty, kromě mě už skoro nikoho jiného nečtou, držím laťku kvality vysoko. Článek k výročí sametové revoluce nabyl takové popularity, že jsem byl požádán, zdy by mohl být čten na výročí 17. listopadu v kostele sv. Mořice v Aníně na Šumavě, čemuž jsem rád vyhověl, už z lásky k Šumavě. Jakýsi Fendrych celý můj koncept článku opajcnul, ale protže je známo, že Fendrych píše blbě, nedosahoval jeho elaborát zdaleka kvalit originálu. A v neposlední řadě jsem naučil některé elitní blogery, že text se může strukturovat na odstavce s mezinadpisy, vloženými citáty apod. A jakýkoli takový pozitivní ohlas potěší a a dává mi uznání, že to přeci jen dělám dobře a že to moje psaní má smysl. Mnoho lidí mi také děkovalo, že jsem jim dal naději, nebo že jsem vyjádřil přesně to, co cítí nebo si myslí i oni. Nu, mám toho nyní na srdci opravdu hodně a doufám, že se mi podaří srozumitelně a atraktivně jistá témata zde komunikovat. Rád bych zde publikoval i několik starších textů, které považuji za nadčasové, protože nejen že mohou oslovit i dnes, ale možná se na ně budu v dalších svých textech odkazovat. Pěknéléto a zdar kritickému samostatnému myšlení!